Infarktová

Lidé, bděte. Tato slova prý kdysi pronášel Julius Fučík a v přeneseném smyslu slova dodnes nepozbyla svůj význam. Protože lidé se i dnes musejí mít nejednou na pozoru. Raději častěji než zřídka.

Kdy se mít na pozoru

Třeba ve chvílích, kdy člověka začne trápit únava a zadýchávání se. Kdy jenom tak bezmocně padne na svou viditelně rozpolcenou část těla a těžko to rozdýchává. Kdy se tělesná schránka dožaduje času na vzpamatování, ač k tomu z fyzických důvodů nemá možná ani ten sebemenší důvod.

Nebo ve chvílích, kdy člověk na všechno kolem sebe kašle, případně kdy chroptí.

Nebo tehdy, kdy se člověk opotí více než obvykle, a to aniž by se nějak výrazněji fyzicky exponoval. Kdy bledne a je zaléván studeným potem.

Dále také tehdy, kdy se mu dělá nevolno, kdy je mu na zvracení, kdy jej jímá pocit slabosti a úzkost, při níž se mu jakoby svírá hruď, když ho bolí u srdce či se dost možná až svíjí v křeči.
A zejména tehdy, když ho náhle, dost možná přímo znenadání, prudce zabolí na prsou.

Protože toto nemusí být vyvoláno naší neradostnou každodenní realitou a dokonce ani počínáním našich mocných. Může to být znamení docela obyčejného infarktu.