Svrab

Každý z nás se už alespoň někdy dostal do svrabu. A tu a tam do pěkného svrabu. Ovšem naštěstí nebo naopak naneštěstí tento svrab nebyl svrab.

Původce svrabu

Protože ten pravý svrab není nic jiného než infekční nemoc, již našincům poskytuje zákožka svrabová. Ta, nemaje nic lepšího na práci, vyvrtává na zrohovatělé části pokožky kanálky, takové vlastní minimetro, a ve chvíli, kdy se tu dostane do slepé uličky a neví, kudy dál, naklade sem pár svých droboulinkých vajíček. Vajíček, z nichž jsou později larvy, měnící se během tří týdnů v dospěláky.

A ti, jakmile je jim krásně teplíčko, kupříkladu v noci, když si člověk hoví, začnou parazitovat. A rázem je po hovění si. Zejména pokud se jedná o dítě či o člověka s oslabenou imunitou.

Snad se slovy hrrr na ně, snad mlčky, se svrab vrhá nejprve na tenčí kůži na břiše, v podpaží, na vnitřní straně stehen a dalších místech a jím vytvořené červené pupínky velikosti špendlíkové hlavičky a skvrny, připomínající svým chováním zprvu kopřivku, svědí a svědí, že by se jeden uškrábal.

Přenos

A ten jeden může být jak známým čunětem, tak osobou z nejčistotnějších, protože svrab se přenáší ochotně a bez předsudků nákazou při těsnějším nebo dlouhodobějším kontaktu s nemocným. Stačí tak užívat společné oblečení a jiné textilie, nejlépe na dětských táborech či v noclehárnách, nebo mít majitele svrabu přímo v rodině, a zákožka, schopná přežít mimo pokožku i čtyři dny, si vás ráda najde sama. A jestliže v případě vlasovce v jiném článku jsem vás potěšil tím, že tento u nás nežije, pak tady vás můžu utěšit, že u nás je svrabu dost a dost. Čímž mám na mysli vyjímečně zákožku, tohoto zlovolného prevítečka.

Takže se nebojte. Neměli-li jste dosud svrab, máte dost velkou naději, že se ho jednou přece jen dočkáte.