O sytých a hladových
Již dávno je lidem známo moudré tvrzení, že sytý hladovému nevěří. A zamyslíme-li se nad tímto tvrzením, nelze než konstatovat, že je pravdivým, ať už je aplikujeme na tu či onu konkrétní situaci.
Ovšem dosud nezaznělo, nebo alespoň já osobně jsem je neslyšel, tvrzení opačné a přesto rovněž pravdivé, ba dokonce možná ještě pravdivější. A sice že hladový sytému nevěří. Obě tato tvrzení, ať už to mé druhé bylo či nebylo dříve známo, platila snad vždy. Přičemž, alespoň nakolik mohu soudit z mnou prožitého a poznaného, dříve platívalo spíše to první, zatímco dnes ne-li už obojí, pak spíše to druhé.
Protože pohlédněme na dějiny. Kolik našich „hladových“ předků věřilo, že „sytí“ panovníci na stolcích nejvyšších jsou dobrými a moudrými a lidu prostému se daří nedobře pouze pro počiny různých rádců a lokajů nejvyššího panstva, kteří maří moudré počiny nejvyšších. Král byl ve zkazkách povětšinou dobrý, ovšem co za jeho zády natropili zlí rádcové… A pro kolik z našich předků byl dobrý třeba ještě císař pán nebo tatíček Masaryk, jejichž moudré počiny přece hatili jiní, ti, jež realizovali zamýšlené dobro v praxi!
A zatímco naši předci věřili v dobro těch „nejsytějších“, honorace lidu prostému, onomu „hladovému“ plebsu, příliš nevěřila a činila tak způsoby nejednou drakonickými, jen aby snad prostý lid nepozvedl svůj hlas či dokonce cep, vidle, sudlici či jinou zbraň za účelem obhájení svých skromných požadavků a práv.
Dnes nevěří „sytí“ „hladovým“ o nic více než kdysi. V současnosti se už sice vesměs nedefenestruje, mocný málokdy doplatí životem na nevoli poddanstva a dozná-li už mocný újmy na těle, pak nejspíše rukou nájemného lumpa realizujícího jen a pouze vůli jiného mocného. Ovšem vyhození oknem nevnímají dnešní mocní o nic negativněji než vyhazov na ulici, a proto činí vše ve snaze uchovat „hladové“ v porobené pozici, kdy se plebs stará o své osobní maličké blaho a nesahá na privilegia vyvolených. Mocní se tváří, že jim jde o blaho těch dole, doufaje, že jim toto bláhovci bude uvěřeno. A byť je jim toto dosud jakž takž věřeno nebo se tak ti dole aspoň trochu tváří, nemají mocní mnoho důvodů věřit těm bezmocným. Sytí nevěří hladovým.
A hladoví den ode dne méně věří sytým. Nemohou jinak. Zatímco prostý člověk popíjí vodu z kohoutku, mocný si nese domů víno nadívané miliony. Zatímco hladový volí v samoobsluze mezi chlebem o korunu dražším nebo o korunu levnějším, ve výběrových řízeních těch sytých, kteří se tímto sytí ještě více, létají miliony i větší čísla sem a tam a nejlépe do vlastních kapes. Hladový si naplní břicho několikakorunovým nákupem za pět prstů a již si na něho brousí zuby justice, jež mu dopřeje „nadílku“ klidně srovnatelnou s tím sytým, jenž nakrmil mimo sebe i svá konta na Kajmanech výrazně tučnějším soustem. To jen tak namátkou. Kdo vodu káže a víno pije, možná se i krátce zalíbí, ale na dlouho nikoliv. A proč by se také měl zalíbit nadlouho, když stačí jen pár předvolebních dní pro zajištění si několika sytých let na Olympu?
Prostě sytí stále méně věří hladovým a hladoví sytým. Ovšem stále dál se chodí se džbánem pro vodu. Než se ucho utrhne.
Článek byl uveřejněný v rámci Literární soutěže.
