V nitru lbi

Každý máme svou hlavu. A ne vždy poznáme, co se v hlavě toho druhého honí. A to ani lékaři tehdy, když si taková hlava postaví hlavu.

Protože navzdory technickému pokroku druhému do hlavy nevidíme a poznáme tak spolehlivě jenom to, má-li snad v hlavě.

Ovšem hlava, to není jen tak. Protože ukrývá mozek. Mozek, který si tu a tam dělá, co se mu zlíbí, ať se to někomu líbí nebo nelíbí.

A tak se tu jednoho dne může vylíhnout v hlavě nejen nápad, ale třeba i… epilepsie. Nebo padoucnice, jste-li snad ze staré školy.

Tedy neurologické onemocnění, které jednoho rozhodně nemůže těšit. Protože pouhý jeden z jeho zastaralých názvů „svatá nemoc“ nemůže ani zdaleka vyvážit celé to peklo, jež tato nemoc člověku nejednou přináší. A to navzdory tomu, že člověk trpící touto chorobou bez dalších přidružených problémů a rizik může vést i téměř plnohodnotný život.

Dříve všeobecně a dnes jen ze setrvačnosti a mezi laickou veřejností se dělí záchvaty, epilepsii provázející, na grand mal, petit mal, Jacksonské záchvaty a psychomotorický záchvat. První z nic provázejí křeče, bezvědomí, pokousání a pomočení, ty druhé mrákoty a vrávorání bez křečí, ty třetí záškuby ve svalech a nekoordinované pohyby a ty čtvrté zastřené vědomí a nesmyslné počínání.

Nově a odborně se pak záchvaty epilepsie dělí na jednoduché parciální, tedy ty postihující jen určitou část mozku a projevující se dočasnými problémy v oblasti hmatu, sluchu, zraku či myšlení, bez poruch vědomí, dále na záchvaty komplexní parciální, postihující širší oblasti mozku a projevující se často automatickými pohyby, s poruchou vědomí a paměti. Pak tu máme generalizovaný záchvat bez křečí, postihující celý mozek, při němž dojde k náhlé a krátké poruše vědomí s rychlým návratem k normálu po odeznění, a nakonec záchvat generalizovaný s křečemi, tedy ten, jenž si lidé při vyslovení slova epilepsie vesměs představují, tedy výpadek paměti provázený křečemi, po němž ještě nějakou dobu trvá, než se postižený člověk vrátí k normálu.

Někdy se člověk s epilepsií už rodí a toto je přičítáno nepříznivým vlivům prostředí během nitroděložního vývoje, existovat mohou i dědičné syndromy; jindy se pak člověk může o epilepsii i „zasloužit“ až za života, nejčastěji zásluhou úrazů hlavy, blokády krčních obratlů páteře, nádorů, cévních malformací a rovněž infekcí.

Nemocný dnes už není odsouzen ani ke smíření se s tímto stavem, ani ke zbožňování či zatracování pro tuto zvláštní chorobu. Dnes už máme k dispozici léky, jež dokáží leccos napravit, u nejtěžších případů je pak možná rovněž náprava ve formě chirurgické, jež je však ojedinělá.

Může se léčit i vyléčit. Za jakých předpokladů? Těžko stoprocentně říci. Protože jak zmíněno v úvodu, člověk nikdy neví, co se tomu druhému honí hlavou.